Muzeum zemědělské techniky
Zemědělství a život na vesnici spolu od nepaměti vždy velmi úzce souvisely. Už lidé v pravěku si museli obstarat potravu, a proto sbírali plody rostlin nebo jejich celé části, lovili zvěř a připravovali z nich jídlo. Postupem času se člověk stával zručnějším a přestal se spoléhat jen na to, co našel či ulovil v přírodě. Začal rostliny pěstovat, starat se o ně a sklízet je. Úrodu se naučil zpracovat a uchovat tak, aby ji měl k dispozici po celý rok, tedy i v zimě. Naučil se chovat zvířata a využít toho, co mu nabízela. Hlavně mléko, maso a kůži. V těch dávných časech byla zásoba obilí a stav chovaných zvířat největším bohatstvím kmenů, ve kterých naši předci žili. Tato doba byla začátkem dlouhého vývoje zemědělství, kdy člověk poznal, že musí semínka zasít, aby vyklíčila a staly se z nich rostliny, o které musí pečovat, mají-li mu přinést užitek a obživu. Poznal, že chovat zvíře znamená zajistit mu po celý rok krmení, dostatek vody, vyléčit ho z nemoci a je nutné porozumět jeho životním pochodům. To nebylo a není snadné. Tato cesta k poznání lidstva trvá doposud. I proto, že přírodní procesy jsou ovlivňovány velkým množstvím rozličných faktorů. Ten nejhmatatelnější je jistě nevyzpytatelné počasí.
Na dlouhé historii vývoje zemědělství bychom mohli uvést několik významných mezníků. Existence člověka na Zemi se odhaduje asi na tři miliony let. Homo sapiens, tedy člověk dnešního typu, osidluje planetu zhruba 60 tisíc let. Pokud zemědělství vyčleníme jako samostatnou činnost člověka, pak nás možná překvapí, že tato etapa trvá v Evropě jen asi 7500let. Rozvoj zemědělství přinášel veliké změny v hospodářském životě lidských společenství a podmínil i společenský vývoj. Ve svém důsledku trvalý způsob získávání zemědělských produktů, zajišťujících potraviny většímu množství lidí, vedl k nárůstu počtu obyvatelstva a měl obrovský vliv na vývoj lidské populace.
Připomenout musíme i prolínání kultur. K tomu bohužel docházelo většinou při dobývání cizích území ve válkách, které vedli panovníci z mnoha důvodů. Byla to snaha o rozšíření životního prostoru pro svůj kmen, osadu či třeba království, získání dostatku potravy, nerostného i jiného bohatství. Kolonizátoři tak přinášeli původním obyvatelům nejen porobu a utrpení, ale také ve svém důsledku i jiný způsob života, uvažování, rozvoj řemesel a vědeckého poznání a změnu uspořádání jejich společnosti. To vše ovlivňovalo vývoj lidstva po generace, zasahovalo do životů výjimečných i prostých lidí a dovedlo nás až do dnešního, moderního světa.
Pokud se zamyslíme nad tím, co trápilo a přinášelo radost původním zemědělcům, možná budeme překvapeni, kolik toho můžeme mít společného s našimi prapředky.
Náš prapředek působil na půdu, louky, vodní toky i lesy a snažil se pochopit přírodní zákonitosti. Tím, že pěstoval rostliny, choval zvířata, lovil zvěř a ryby, začal ovlivňovat okolní přírodu, měnil krajinu, ve které žil, začal vnímat důležitost svého životního prostředí. Věděl, že jeho celoroční snažení je velmi závislé na počasí. Obával se sucha, a proto začal budovat hráze na potocích a řekách, aby zadržel vodu pro svou potřebu, pro napájení zvířat a pro závlahu pěstovaných rostlin. Obával se prudkých dešťů a kolem svých políček vyhloubil stružky, aby mu prudká dešťová voda úrodu nesplavila. Vysazoval větru do cesty aleje vysokých stromů. Věděl, že les je důležitý nejen pro stromy, ze kterých získá palivové i stavební dřevo, ale že zadržuje velké množství vody, které člověk pro svou činnost tolik potřebuje. A tak pomalu, s rozvojem lidstva a zemědělství zároveň, se měnila tvář krajiny, měst i vesnic, rozvíjel se hospodářský, politický i společenský život lidí.
Nesmíme zapomenout ani na rozvoj techniky, která zemědělcům sloužila. Na začátku to byla zahnutá větev, paroh či sekeromlat v rukou člověka, než přišla na řadu primitivní kovová motyka. To se mohlo stát až v době, kdy člověk už dokázal zpracovat kov. Byl to obrovský objev, který si teď možná ani neuvědomujeme. Zemědělství se samozřejmě rozvíjelo ruku v ruce s vývojem dalších řemesel. Žatvu mu usnadnil jednoduchý srp, ohnutá větev se vsazenými čepelkami a získané obilí rozemlel na ručním kamenném drtidle. Obilí do další sklizně dovedl uchovat v obilních jamách, kde ho ochránil před škůdci i vlhkostí, která vyvolá hnilobu.
Neméně důležitý byl také způsob hospodaření. První obdělávaná políčka byla malá a člověk musel vystačit s ručním nářadím. Většinu země však pokrýval les nebo křoviny, a proto je člověk musel vypálit. Popel posloužil jako hnojivo a úroda byla bohatá. Jenže každým rokem se půda vyčerpávala a sklizeň klesala, pozemek zarůstal křovinami. Proto pole opustil a vypálil další kus lesa. Vše se opakovalo po desetiletích znovu, jak krajina dovolila. Dnes tento způsob nazýváme žárovým hospodářstvím. To bylo v době zhruba 2000 př. n. l, tedy v době přelomu neolitu a doby bronzové. V ten čas zemědělce napadlo využít tažné síly chovaného dobytka, aby ho za pomoci jednoduchého postroje zapřáhnul do oradla a snadněji si připravil políčko na setí. Postupně také přešel k dvoupolnímu systému, ve kterém se orná půda dělila na pole, na kterých se pěstovalo obilí (dva díly), a na přílohy, které se nechávaly ležet ladem (čtyři díly), aby se půda nevyčerpala. Díly se po roce pravidelně střídaly a to jim zajistilo dostatečnou úrodnost. Tento typ hospodaření přetrval až do raného středověku. Lepší sklizni pomáhalo i hnojení a několikaleté zatravnění, kdy se půda používala jako pastvina. To už hovoříme o trávopolním systému, který se objevil u keltského zemědělství v době železné, tedy v 1. století před n.l. Byl to věk, kdy na zemědělském nářadí měkký bronz nahradilo železo. Člověk už používal oradlo s malou kovovou radlicí, žnul obilí železným srpem nebo dokonce kosami svařovanými z železných plátků.
V Evropě pomalu začíná doba velkého stěhování národů a postupného osidlování krajiny, nejdříve v těch nejúrodnějších oblastech. Stejně tak je tomu i v Čechách. Zhruba ve dvanáctém století n. l. dochází ke stabilizaci středověkých států a uklidnění poměrů v Evropě. To přináší i pokrok v zemědělství. Hospodář používá nové způsoby střídání plodin, zapřahá koně do chomoutu, aby pracoval s nářadím opatřeným kovovými částmi. Dokáže využít motorické síly vody, aby poháněla mlecí kameny mlýna. Nebude trvat dlouho a postaví i větrný mlýn, aby i bez vody mohl mlít obilí na mouku a taky vápenec na hnojení.
Život sedláka po staletí ovlivňovaly i majetkové vztahy k půdě, správa panství a celkový politický vývoj společnosti. Ten však teď nechme stranou a vraťme se k zemědělské technice. Možná až překvapivě zní, že zemědělskou techniku ovlivnil v patnáctém století i vynález knihtisku. Ten nevídaným způsobem umožnil rozšiřování literatury k většímu okruhu čtenářů. To se týkalo i technické literatury a šíření poznatků o způsobu pěstování rostlin i chovu zvířat. Šlechta se stává nositelem nových směrů v hospodaření, cestuje do zahraničí a přiváží pokrok i do zemědělství. V 16. století je nerozšířenějším nářadím pluh s kovovou radlicí, používají se rádla a háky, dřevěné válce a brány. Tato nářadí se dokonce spojovala po dvou až třech kusech, pokud to síla zapřažených koní nebo dobytčat dovolila.
S rozvojem všech řemesel a dalších hospodářských odvětví dochází i k obrovskému pokroku v konstrukci zemědělského nářadí a strojů. V 18. století se objevují první celokovové pluhy, kultivátory i rýhované válce na zpracování půdy před setím, kolové řezačky, první secí stroje, čistící mlýnky na odstranění příměsí z obilí. A když bratranci Veverkovi v roce 1827 sestrojili ruchadlo, které zpracovalo ornici mnohem lépe než hák, s vynaložením menší tažné síly, s možností nastavit hloubku orby, postoupilo zemědělství významně vpřed. Jejich radlice dokázala půdu nakypřit i obrátit, navíc pluh byl levný a konstrukčně velmi jednoduchý. Rychle se rozšířil nejen v Čechách, ale i po celé Evropě. Vývoj byl nezadržitelný. Světlo světa spatřily postupně i další stroje. Velkostatky používaly vylepšené pluhy, brány, válce, plečky, žací i vyorávací stroje, mlátičky. V Čechách vzniká zemědělské strojírenství. Netrvá dlouho a vedle koní a tažného dobytka na pole vyjedou i jednoduché traktory. Mezi prvními byla i firma Laurin a Klement z Mladé Boleslavi a také Svoboda z Mladé Boleslavi. Začíná se psát nová kapitola zemědělské mechanizace. Využití parních strojů a traktorů vnáší do pěstování plodin dosud nevídanou, obrovskou tažnou sílu, která usnadní obdělávání půdy a zrychlí zemědělské sezonní práce.
Tento vývoj trvá dodnes. Zemědělské stroje a nářadí jsou nedílnou součástí pěstování rostlin i chovu zvířat a setkáváme se s nimi každodenně. Přesto nezapomeňme na dlouhou a strastiplnou cestu poznávání a dřiny našich předků, kteří svým umem a nadšením položili základy pro náš moderní svět.
Buďme pyšní na to, že můžeme navázat na jejich odkaz a jít dál v jejich šlépějích v naší krásné zemi.
Zpracováno volně s využitím publikace Historie zemědělské techniky v Českých zemích, autorů Ing. Jana Láznička a Ing. Vladimíra Michálka, vydané nakladatelstvím Profi Press v Praze (IBSN 978-80-86726-47-2), v roce 2012.
Kolekci starých zemědělských strojů a nářadí shromáždil učitel odborného výcviku pan Janda a do současného stavu je zrestaurovali žáci SOŠ a SOU Horky nad Jizerou a ZŠ Brodce při činnosti Kroužku zemědělské techniky v projektu Cestou přírodovědných a technických oborů napříč Středočeským krajem, registrační číslo CZ.1.07/1.1.00/44.0011.
